Environmentální distres. Mladí už nevěří, že svět bude lepší, ale spojují se a učí se pracovat s emocemi

Co je environmentální žal?

Environmentální žal je naše emocionální reakce na různé aspekty environmentální krize, kterým čelíme. Ať už je to klimatická krize, zánik biodiverzity, nebo vzrůstající sociální nerovnosti ve světě. Témata sociální a environmentální jsou hluboce propojená, takže v našich emocionálních reakcích se mohou objevovat stejné emoce v reakci na různá globální i lokální témata. Tyto emoce jsou obdobné. Může to být prožitek smutku, bezmoci, strachu, ale chtěla bych k tomu podotknout, že terminologie není sjednocená. V literatuře se někdy používá pojem environmentální úzkost nebo deprese, klimatická úzkost. I v zahraniční literatuře se ty pojmy hodně různí a je to právě proto, že těch emocí, které mohou tyto události nebo fenomény vyvolávat, je celá řada. Možná právě proto v poslední době začíná převažovat pojem environmentální distres, což je zastřešující pojem, který označuje všechny tyto nepříjemné stavy, které můžeme prožívat.

Jaké se objevují emoce a musí to být jen ty nepříjemné?

Emocí, jak jsem již zmínila, může být celá škála. Na začátek bych chtěla říct, že nemusí být jen nepříjemné a těžké. Panu Pihkala, finský profesor, který se zabývá environmentálními emocemi a vydal na toto téma knihu, mluví i o pozitivních emocích, jako je naděje, pospolitost, empatie, inspirace, zájem. To jsou prožitky, které často prožíváme, když jsme v kontaktu s těmito tématy. Často se s tím setkávám i u lidí, se kterými pracuji, například na mých workshopech. Kolik příjemných a pozitivních pocitů to vyvolá, že jsme v tom spolu, že o tom mluvíme. Ale pak jsou zde také nepříjemné pocity.

Terapeutka, mediátorka a lektorka Zdeňka Voštová|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

A co pak náročné prožitky?

To je například smutek. Smutek za ztrátami, kterým čelíme, za tím, co už zaniklo, za pokácený strom v naší ulici, za to, že zaniknou další živočišné druhy, za to, že zanikne ledovec. Je to naše reakce na to, že náš svět už nebude stejný jako dříve, ale také to může být smutek za ztrátami, které nastanou teprve v budoucnosti a které předpokládáme. Musíme se vyrovnat se ztrátou naší představy o budoucnosti. Musíme se adaptovat na novou realitu. Myslím, že mnoho předchozích generací věřilo, včetně mé, že náš život bude v nějakém smyslu lepší než život generací předcházejících. Ale dnešní mladá generace to už nevěří a na to máme i výzkumy a musí se s tím vyrovnat, že už to nevěří. Kromě smutku se také často objevuje vztek, i u mladé generace. Vztek na to, že to tak je, vztek na vlády, politiky, korporace, že přispívají k této situaci a nereagují dostatečně adekvátně, aby se situace zlepšila. Někdy to může být vztek na naše blízké okolí, když jsme konfrontováni s tím, že lidé z našeho pohledu nejednají dostatečně tak, aby ochránili životní prostředí, ale nadále kupují spoustu věcí v plastových obalech, kupují spoustu živočišných produktů, což je pro ně těžké, nebo létají na dovolenou letadlem a to v nich vzbuzuje velký pocit odcizení nebo bezmoci.

Lze v tom vše najít nějaký smysl a vůli být aktivní?

Další emocí, kterou někdy se mnou lidé sdílí, je beznaděj nebo ztráta smyslu. Ve světle toho, co se děje a ve světle toho, že vědci ve většině mluví o tom, že s největší pravděpodobností přijde nějaká forma klimatického rozvratu, je těžké najít smysl našeho počínání tady a teď. Jsem stále ještě ve společnosti tzv. byznys fuel, jak říká Joanna Macy, autorka knihy Aktivní naděje. Jedna studentka se mnou sdílela, že je pro ni těžké vidět smysl toho, aby vystudovala vysokou školu, když vůbec neví, co bude za 10, 15, 20 let a jestli to v té době bude hrát nějakou roli, že školu vystudovala. Někdy se mohou objevit pocity viny nebo studu za to, že my sami k tomu problému nějakým způsobem přispíváme. Už jenom tím, jak žijeme. Tím, že žijeme v této společnosti, tím, že třeba jezdíme občas autem, občas letíme letadlem. Nebo že si koupíme jogurt, který je v plastovém kelímku. Panu Pihkala, o kterém jsem mluvila, v knížce Environmentální emoce dokonce vymýšlí nové názvy pro nové emoce. Takže třeba když už mluvím o studu, tak tam přišel s názvem flygskam, což je stud z létání, stud za to, že jsem letěl letadlem.

Poslechněte si celý rozhovor o enviromentálním žalu, emocemi a aktivní naději.